expedice Kačna jama 2011 - online expedice Kačna jama 2010 - online Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint] Gouffre Berger 2005 Expedice Romania 2004 Chrochtadlo - objev roku 2002
Nové objevy v Amatérské jeskyni
3D-VRML
Fotogalerie
Animované polygony
Monografie Amatérská jeskyně
Publikace Piková dáma - Spirálka
Plánivy.CZ - Expedice, akce
Letní expedice Kačna jama 2018
29.6. – 8.7.2018
10.10.2018 - FanTomáš
Letošní letní expedici jsme naplánovali na začátek července s cílem co nejvíc připravit jeskyni na hlavní plánovanou potápěčskou expedici roku 2019! Šlo zejména o přestrojování natýřených nebo omylem odstrojených horizontálních traverzů, které lze v jeskyni celoročně využívat avšak dostávají časem zabrat a když člověk nese těžký transporťák s potápěním, tak by měli vydržet. Vydali jsme se až do Cimrmanovi dvorany na průzkum spodní zkratky a vystrojování a jeskyni jsme pomohli sběrem naplavených odpadků. Expedice byla naplánována od víkendu do víkendu tedy na 9 dnů a využilo se dvou dnů státních svátků. Celkem se expedice zúčastnilo 27 členů.

Začátek prázdnin byl zvolen z důvodu touhy zastihnout ve Slovinsku krásné letní počasí s minimem srážek, jelikož jsme chtěli jít i za Reku. Nicméně se ukázalo, že je počasí nevyzpytatelné a před koncem expedice nás počasí pozlobilo.
A jak to celé bylo? Dychtivý čtenář nechť nahlédne do události dnů uplynulých a poodhalí tak část tajemství náročné ale o to krásnější jeskyně Kačna jama a jejího okolí. Pro nás, kteří jsme se expedice zúčastnili nechť je toto počtení připomínkou našich společně strávených chvil.


Na cestu do Slovinska jsme se vydali postupně, nicméně první vystrojovací družstva vyrážela v pátek 29.6. ve složení: Pavel Kubálek pracovně nazvaný Cingrlátko:-), Sebo a já v totálně narvaným autě z Brna a Míra zvaný Bráška a Valja s Vláďou Priesolovi z Čech.

Sobotu ráno jsme zahájili tradičním vystrojením vrátku ve vstupní propasti a Sebo zařídil vystrojení propasti. Naspouštěnou část materiálu odnesli spolu s Pavlem, Vláďou a Bráškou do Peščeni dvorany, kde založili bivak s podzemní stanicí Cavelinku. Já a Valja jsme mezitím na povrchu nainstalovali povrchovou anténu a GSM modul s Cavelinkem a nachystali jsme vše tak aby bylo jednoduché pro pozdější užívání. CL jsme ukryli v lese mezi tratí a Kačnou jamou, tak aby se nemuselo objíždět celou Divaču. Antény v podzemí a na povrchu byly od sebe cca 400 m horizontálně a 200 m vertikálně. Elektrody – zemnící tyče jsme zasypali solí a zalili vodou. Dosáhli jsme excelentních výsledků uzemnění 0.7 kOhmů, což bylo vzhledem k dosavadním zkušenostem ve Slovinsku překvapující. Bylo to způsobeno zřejmě předchozími srážkami. Čekali jsme na příchozí sms z bivaku, nicméně marně. Ukázalo se, že se podzemní CL cestou jaksi rozhasil a uvedl se do stavu uzamčeného pro běžného uživatele. Na základě této zkušenosti jsme další den vzali do jeskyně i záložní CL a vše již fungovalo ok. V sobotu večer dorazily další posily: Pavel Kalenda, Zdenička a Martin Hejna.

V neděli jsme tedy byli v optimální sestavě na pořádnou akci a tak jsme poslali Pavla Kalendu se Zdeničkou a Valjou na úpravu kyvadla do Trebiciána – Labodnice. Valja zároveň držela hlídku na velitelském mobilu a zásobovala nás informacemi nejen o počasí. Zbytek borců v počtu šesti kósků zalezl do Kačmy s pořádnou dávkou pinglů a šlo se na tó.
Cílem bylo vystrojení přístupu na Reku a nachystání člunů. To se ukázalo jako maximum, protože pokud je nutné čluny k Rece tahat až od vchodu spolu s osobním a lezeckým materiálem, tak je to makačka jak blázen s několika otočkami. Naštěstí jsme na tuto skutečnost již zvyklí a tak nás ani tak nepřekvapuje, že v jeskyni čas plyne daleko rychleji než na povrchu a že zatímco se na povrchu začalo již smrákat, tak my jsme se teprve dostali k Rece. První jezero před Rekou nebylo tentokrát tvořeno bažinou, ale bylo zase plné vody, nicméně také částečně zatarasené kládami. Naše taktika byla následující: vystrojit traverz podél pravé stěny, zajistit karabiny (majlony) ĆERVENOU PÁSKOU, která bude signalizovat, že se NEMAJÍ ODSTROJOVAT a dále pokračovat tlakovou pravostrannou chodbou až k Rece, kde se měl opřít 4 m vysoký sestavený žebřík a jít stejnou cestou mezi kameny až pod Brzice, kde jsme loni nasedali na čluny. Ukázalo se, že naše představy jsou příliš optimistické. Průtok 2 až 3 kubíky ve zdejších prostorách burácel mezi kameny a tvořil z místních kamenů jen jakési kluzké homole, které vyčnívaly z poměrně hluboké vody. Rozhodli jsme se, že tuto cestu opustíme a pokusíme se proniknout na Reku klasickou cestou přes první jezero. Bylo však nutné proklestit si cestu přes krizové místo, kde se začali o jednu vzpříčenou kládu ve dně zachytávat další a další, které bylo nutné postupně vytahovat jak mikádo ven. Když se chce, tak to jde a tak jsme za hodinu stanuli na Brzicích (Peřejích) a hodnotili, kudy vystrojit bezpečnostní lana pro případ příchodu větší povodně. Naší snahou bylo, aby byl umožněn případný nouzový návrat proti proudu. Skládací žebřík jsme umístili na hranu obrovského šutru a přidali nová kotvení na vyvázání lan. Nerezové plakety jsme nakonec v jeskyni nechali, tož je zas někdo neodstrojte. Návrat do biváčku proběhl v nočních hodinách. Někteří z nás byli tak hotoví, že šli spát bez večeře, protože dopoledne v jeskyni moudřejší půl druhé v jeskyni.
V noci dorazilo do kempu u Divašky jamy první maďarské družstvo: Gábor, Etelka, a Robi.
Předpověď počasí začala ukazovat možnost bouřek na čtvrtek a tak jsme museli vše podstatné za Rekou naplánovat na první polovinu týdne.

Na pondělí byla tedy naplánována hlavní taškařice. Tou byla výprava za Reku až do Cimermanova rovu. Průstup jeskyní je zde komplikován faktem, že je zde hluboké Slabetovo jezero a na něm je třeba použít člun, do kterého se musí slanit.
Na druhé straně se opět ze člunu leze přímo na lano a po nepříjemných horních pasážích se opět slaňuje do dalšího člunu na stejné hladině tentokrát už v Cimermanově rovu. Z předchozích transportů potapěčské techniky víme, že překonávání těchto atrakcí je dosti zdlouhavé a vyčerpávající. Z plavby na člunech z obou stran spojky jsme vždy dopluli k úžině cca 0,5 m široké. Proto jsme pojali touhu prozkoumat, zda by nešlo v neoprenu či suchém obleku těmito úžinami proplout a protáhnout materiál. Vzhledem k tomu, že i těžké vaky s flaškama nakonec doplňujeme nafukovacími zvířátky, abychom je byli schopní transportovat přes jezera k II. sifonu, bylo tedy možné uvažovat s využitím této vodní zkratky prakticky pro všechno těžké vybavení. A skutečně Pavel s Martinem, oděni do mokrých neoprenů, po chvíli práce s vyklízením naplaveného dřeva, propluli úžinou do vodního dómu a z něj druhou úžinou do Cimrmana. Zkratka tedy byla ověřena a můžeme s ní počítat. Pro bezpečný horní průstup jsme se Sebem nainstalovali nová lepená kotvení pro slaňování do člunů a fixní body s nerezovými plaketami pro kotvení lan na horizontálním traverzu nad vodním dómem.
Při plavbě zpět nám Pavel romanticky líčil, že v těchto místech na dně odpočívá jeho modrá ploutev, která mu sjela z nohy. A tak jsem řekl dost, žádný nepořádek v jeskyni nechávat nebudeme a tak jsme od této chvíle začali sbírat naplavené odpadky, které se sem tam v jeskyni povalují. V Peščeni rovu jsme jich nasbírali celý pytel. Velké ložisko těžili Míra s Vláďou, kteří se snažili proskládat skrz naplavené dřevo a plastový odpad do pokračování horizontální chodby pod Lojzovým podorem.
Bohužel díky nové dávce naplaveného jemného materiálu zde nebyl přítomný průvan a tak se práce skončila na relativně bezvýznamných úzkých puklinách mezi většími bloky závalu. Pozitivum této akce bylo, že se odpad zachycený na tomto přírodním sítě posbíral do pytlů a začal transportovat ven z jeskyně. S tím pomohlo maďarské družstvo pod vedením Gábora, které za námi na otočku se zpožděním dorazilo. Celkově jsme v Chodbě deseti jezer pozorovali značné přesuny sedimentů. Tam kde se před pár lety chodilo po štěrkových dunách byly letos obnažené bloky skal, po kterých se například se člunem na hlavě chodilo dost blbě a nést člun ve dvou bylo ještě kapku složitější. Do bivaku jsme se dostali opět až v noci.

Na úterý jsme si naplánovali už jen pohodovější průzkum Logaškeho rovu poblíž bivaku, kde jsme prolezli nadějné kouty, které jsou do značné míry zaneseny hlínou. Nejzajímavější směr je od Saturnu směrem na západ, kde nejsou známy žádné chodby. Je tu jedna strmě stoupající chodba, do které se již revizně lezlo, nicméně bez pozitivního výsledku. České družstvo pak vyrazilo směr povrch. Maďarské družstvo zůstalo pořizovat snímky pro 3D mapu jeskyně. Večer jsme se v kempu potkali s Radimem, Helčou, Pepou a dětmi, kteří za námi dorazili.

Ve středu byl v plánu resťák a tak jsme ráno ve složení Pavel Kalenda, Pavel Kubálek a já zajeli do jednoho závrtu s megadihalnikem vytipovaným v zimě termokamerou.

Na snímku, který na termokameře vypadal nejzajímavěji jsme udělali cca 0,5 hlubokou sondu. Později cca v pátek zde pokračovali s Pavlem Kalendou Priesolovi a Míra, ale ani tentokrát se nepodařilo proniknout k ústí nějaké zajímavější pukliny směrem do hlubiny.
Ve středu odpoledne vyrazili do jeskyně Pepa s Radimem, aby vynesli od Reky jeden člun a nafoukli ho na Ogabno jezero. Pavel Kubálek, Martin Hejna a Pavel Kalenda zajeli odpoledne do Trebiciána poladit kabely ke kyvadlu a pak si Cingrlátko s Martinem zaběhli dolů k Rece (-330 m po žebříkách). Dole kromě velké tmy našli v řece několik Macarátů! Já, Sebo, Helča a děti jsme vyrazili na povrchový průzkum ke známé jeskyni Bajsa Melonka, kde jsme v zimě vytipovali nový vchod Dihalnik Tomik 1. Začali jsme čistit ústí nenápadné 1,5 m široké pukliny vyplněné kameny.
Ukázalo se, že stojíme na jakési zařícené zátce, pod kterou se otevírá 1,5 m široká a 5 m dlouhá puklina s horizontem v hloubce 5 m. Rozebrali jsme maximum volných kamenů, koukali jsme otvorem dolů, ale bylo jasné, že se zde bude další den pokračovat.
Večer udělal v táboře Sebo školení, jak se má správně osazovat nové kotvení v jeskyni, jelikož se ukázalo, že se k tomu lidé doposud moc nedostali a víceméně využívají po jeskyních stará kotvení po svých předchůdcích.
V noci dorazili Kocour s Jirkou Štěpánkem.

Ve čtvrtek se k dihalniku Tomik 1 vydalo silné družstvo ve složení Pavel Kalenda, Priesolovi, Jirka Štěpánek, Martin Hejna a já. Pavel Kalenda rozhodl, že se kamenná zátka nebude sestřelovat a že se jen zastabilizuje vzájemným rozepřením větších kamenů. Proběhlo odvalení a rozepření klíčového kamene a Pavel statečně sfáral do černého otvoru.
Vše zespoda zkontroloval a nakouknul do pokračování pukliny. Vyfáral zpět na povrch a poslal dolů ostatní se slovy, hlavně se toho nedotýkejte. Při další exploraci bylo objeveno, že má puklina i nižší patro, které tvoří vyzdobený horizont, nicméně ten po několika metrech slepě skončil a cesta dolů byla uzavřená závalem.
Díky nepřítomnosti průvanu byla tedy lokalita opuštěna jako neperspektivní.
Mezitím Kocour, Bráška a Zdenička demontovali ve vstupu Kačné jamy ztrouchnivělou pracovní plošinu u vrátku a namontovali zcela novou krásnou akátovou plošinu ze dřeva, které nachystal a dovezl z domu Kocour. Díky tomu se může opět bezpečně obsluhovat vrátek. Zbývá jen zaříznout trčící traverzy.
Dolů do Kačmy vyrazili Sebo s Pavlem Kubálkem, kteří měli dva zásadní úkoly. Zhodnotit dolezení nebo odstrojení komína nad odbočkou do spodních pater Pod dobrou vodou, což udělali a odstrojili. Cestou naslaňovali hlavní propastí do pater Pod dobrou vodou a zhodnotili odbočku vedoucí z vrcholu sintrové kupy. Odbočka končí sifonem, který by snad stálo za to i potápět.
Nejzajímavější úkol však měli na Rece - navštívit odbočku Kokodrili (lépe Krokodýli) a zjistit, čím tato chodba s evidentním průvanem končí. Vrátili se odtud s nadějnou zprávou, že se zde nachází závěrečný přítokový sifon, který by šel potápět, ale hlavně nad sifonem pokračuje ve výšce 8m okno, za kterým se snad bude moci pokračovat dále proti průvanu do dalších pokračování! To byla výzva na příští akci!

Na povrchu se odpoledne vydali Radim, Jirka Štěpánek, Martin Hejna a já do jeskyně Veliká Šprinčnica. Cílem bylo nalezení cesty do spodních propastí, kde je málo známé nejhlubší místo jeskyně. Jak se ukázalo, odbočka se nachází blízko konce lana v hlavní propasti, v boční kapse dómu.
Fligna je v tom, že se musí vylézt do cca 5 m vysokého komínku,
kde za 8 m dlouhým horizontem valí přímo dolů kruhová propástka dalších 40 až 50 m dolů a cestou tvoří dva dómky. V posledním z nich se nachází pozůstatek jezírka a místo, kde se někdo snažil kopat sondu níže, nicméně bezúspěšně. V době naší návštěvy byly propástky bez průvanu, takže se nedalo rozhodnout, zda má smysl někde pokračovat. Pravdou je, že Veliká Šprinčnica průvanově komunikuje s povodňovou Rekou, ale průvan byl údajně lokalizován jen v horní části jeskyně. Dole není známo místo zdroje průvanů. Je pravděpodobné, že jde průvan skrz zával ve dně hlavní spodní prostory a tak je cesta dolů značně komplikovaná. V noci dorazili čerstvé posily: Jindra, Dejv, Ivča a Ondra Karpíšek z ČR a Erik, Ildikó, Anna a Imre z Maďarska.

V pátek zalezlo maďarské družstvo do Kačmy s cílem čištění Lojzova podoru a pořizování 3D mapy Labirintu. Cesta Lojzovým podorem byla ucpaná a nebyl zde cítit žádný průvan, tudy se tedy do objevů nedostaneme. Český tým se rozdělil. Kocour a Radim šli vystrojovat lanovky pod Ponvicí, což výrazně přispělo ke komfortu transportu materiálu na příkrých sintrových svazích. Zbytek šel do Hojkerjevy dvorany sbírat odpadky a zkusit štěstí při tesání do hlinitých sintrů v pravostranném přítoku u Hojkerjevky. Bohužel se jeví, že tudy cesta asi nepovede. Snad by šlo zkusit ještě zdejší hlavní přístupovou puklinu se silným skapem. Jiná cesta asi do objevů nebude. Následoval transport pytlů s odpadem nahoru do Peščeny dvorany. Maďarské družstvo při návratu odstrojilo Reku a zaparkovali čluny v přístavišti ve Spodnim rovu. Instrukce zněli jasně, vrátit se před 22. hodinou před Reku, protože v noci měla přijít silná bouřka. A ta taky opravdu přišla. Spadlo docela dost vody, ale díky Cavelinku jsme věděli, že jsou všichni zpět v bivaku a vysoko nad vodou. Dle limnigrafu teklo chvíli až 25 m3/s, ale nejspíš příliš krátce na to, aby se zvedla hladina ve spodním patru až ke stropu, což údajně dělá od průtoku 20 m3/s.
V sobotu ráno našli čumáčci v přístavištiu před Rekou naštěstí všechny čluny, protože voda nastoupala na Rece jen tak, že se v přístavišti zvedla hladina max o 2 m. Vše se sbalilo a začalo tahat ven. Na povrchu se vrátkovalo jak o život a v táboře krutě umývalo a uklízelo.
Došlo také na nácvik SRT s Ondrou a na dopolední pomoc Slovincům při kopání ve Fedrigitově dihalniku (srkalniku).
Vytahali jsme nějakých 25 až 30 těžkých pytlů s hlínou a kameny a přispěli tak malým dílem k posunu prací.O pár týdnů později nejspodnější část nezabezpečené šachty spadla, ale díky tomu se podařilo Slovincům proniknout do již kompaktního pokračování směr Martelova dvorana ve Škocjanských jamách.
Večer proběhla jedna z legendárních pařeb se Slovinci, kdy se pálili obří dřevěné cívky od kabelů, pilo se a hodovalo, rozdávali se expediční trička a hlavně se tužilo naše mezinárodní přátelství se Slovinci a Maďary.


V neděli ráno proběhlo poslední balení věcí jako Cavelink, vrátek, Vstupní propast a hlavně balení matroše do aut. Ukázalo se, že jsme bez dodávky poměrně nahraní a tak jsme odjížděli nabalení až po střechu a některé postradatelné věci jsme museli nechat v klubu v Divači.


Každopádně se expedice jako každý rok moc povedla a ačkoliv byla spíše přípravného charakteru na hlavní potápěčskou akci roku 2019, zažili jsme spoustu dobrodružství, ale hlavně srandy s opravdovými přáteli!


Díky všem co jeli na expedici!
Děkuji za poskytnuté fotky od Vládi Priesola a Pavla Kubálka.
Díky našim maďarským a slovinským přátelům!
Komentář
Kolik je dvakrát dva? (ochrana proti spamu):

Jméno: (povinný údaj)
E-mail:
Komentář: