Dne 27.6.-12.7. proběhla ve Slovinském Krasu ojedinělá mezinárodní expedice Reka exploration zaměřená na průzkum nejvzdálenějšího dostupného místa druhé nejdelší jeskyně Slovinska - Kačne jamy.
Rozsáhlé chodby jeskyně se dají pro zjednodušení rozdělit do tří základních částí. Vstupní část ležící 200 m pod povrchem tvoří vyšší horizontání patro, na konci kterého se dostáváme na křižovatku přítokových chodeb řeky Reky a odtokových chodeb. Směrem proti toku lze Reku sledovat 1,5 km, k přítokovému sifonu. Odtud zbývá do propojení s jeskyní Škocjanske jame pouhých 750 m. Směrem po toku se jedná o systém chodeb mohutných rozměrů, které směřují několik kilometrů k severozápadu a následně končí v sifonu povodňové chodby.
Samotný aktivní tok Reky odbočuje z hlavní chodby do úzkého kaňonu a ztrácí se v mohutném podzemním závalu. Všechny aktivní či povodňové chodby leží 300 metrů pod povrchem a během výrazných povodní bývají zaplaveny do výšky několika desítek metrů. Proto musí být výzkumy v těchto místech organizovány v suchém letním období, kdy na Rece panují minimální průtoky. Samotný pohyb v odtokových partiích je velice komplikovaný díky výskytu mohutných jezer, které nelze překonat jinak než na člunech. Tyto jezera jsou v průměru deset metrů široká a hluboká i několik metrů. Naopak úseky mezi jezery jsou natolik členité, že přenášení člunů až do zadních částí systému není z praktického hlediska pro expedici možné.
Z tohoto důvodu může 5 km vzdálený koncový sifon zkoumat pouze opravdu početný tým jeskyňářů, který do jeskyně natransportuje obrovské množství materiálu čítající minimálně 4 čluny, vybavení pro 2 podzemní bivaky, několik stovek metrů lan a hlavně telefon, který slouží pro dokonalou informovanost lidí pod zemí o počasí na povrchu.
Díky tomu je možné trávit v podzemí bez problémů i pět dní a věnovat se rozdělané práci.
Mezinárodní expedice Kačna jama Reka exploration byla organizována Plánivskou skupinou ZO ČSS 6-19 ve spolupráci s místní Slovinskou skupinou – Jamarsko družstvo Gregor Žiberna Divača. Expediční tým tvořilo 31 českých i moravských jeskyňářů a 9 maďarských jeskyňářů z Budapešti. Během čtrnácti dnů se v jeskyni vystřídalo mnoho pracovních skupin, které měli za úkol zejména transport a retransport potápěčského materiálu.
Dalším transportovaným materiálem byly lana pro vystrojení nebezpečných úseků na Rece a pro překonávání menších jezer. Na velkých jezerech se používaly 4 pevné nafukovací čluny a v zadních partiích 2 tenkostěnné tesco čluny. Nedílnou součástí zázemí tvořili dva vybavené šestimístné bivaky u Saturnu a v Labirintu. Oba bivaky byly spojeny s povrchem telefonem. Délka telefonní dvojlinky do zadního bivaku přesahovala 4 km.
Transport materiálu do zadních partií proběhl díky obětavému nasazení členů týmu bez nejmenších problémů a od sobotního večera čekal na využtí.
Mezitím se lezci pustili do komínu v Lojzově podoru, kde se nachází nejbližší místo k propojení Kačne jamy s povrchem. Navázali na předchozí lezení z přípravné akce a za dva dny lezení se dostali zhruba do výšky 70 m nad patu komína s možností dalšího pokračování. To znamená, že v současné době zbývá do propojení s horní jeskyní v Bukovníku zhruba 30 metrů. Je jen otázkou, který z mnohých komínů či průlezů mezi závalem a stěnou vede přímo pod nejnižší místo jeskyně v Bukovniku. To bude třeba příště ověřit radiomajákem.
V neděli večer se vydalo do jeskyně družstvo potápěčů s podpůrným týmem. O půlnoci přichází do druhého bivaku v Labirintu. Ráno v osm začínají přípravy na přesun do zadních částí jeskyně. Předpověď je tak jako vždy v posledních dnech různorodá - možnost bouřek 50%. Po deváté hodině vyráží přes Labirint do nejvzdálenější částí jeskyně. K dosažení koncového sifonu z Labirintu zbývá necelý kilometr, ovšem po cestě je spousta překážek. Méně náročná místa s jezery jsou překonána lanovými traverzy. Horší jsou však pasáže, kdy člověk přímo z lana slaňuje do člunu. Taková místa jsou po cestě tři. Poslední úsek se slaněním do člunu je v ústí Cimernmava Rovu. Sem jsme se dostali na této expedici poprvé. Obrovská chodba Cimermanova rovu je specifická převážně svým 200 m dlouhým jezerem, přehrazeným na jednom místě krátkým štěrkovým valem. Monumentem koncové části je Cimermanova dvorana. Dóm velikosti 80 x 80 m a výšky 30 m je ve velké většině tvořen velikým kuželem naplavených hlín a dřev z povodní. K dosažení koncového sifonu zbývá z dvorany poslední 90 m dlouhé jezero. Celkem sem bylo dopraveno 14 těžkých speleovaků s výstrojí pro dva kompletně vystrojené potápěče. Základ výstroje tvořilo 8 lahví po 6 litrech nafoukaných na 300 barů. Oba potápěči (Honza Enčev s Pavlem Říhou neboli Chaluhou) si výstroj sami sestavili během hodiny. Podpůrné tříčlenné družstvo jim nakonec pomohlo s dostrojením ve vodě. Vzhledem k riziku přívalových dešťů jsme se dohodli na třech hodinách, které potápěči stráví za sifonem. Poslední jezero překonali tedy potápěči už s výstrojí. Čekali jsme od dvanácti do půl čtvrté. Pak chodbou zahalasil radostný křik. Po pár minutách pomáháme potápěčům z vody a nadšeně nasloucháme prvním dojmům z nových prostor.
Borci propotápěli 50 m dlouhý, 10 m hluboký sifon, který je ovšem z povodní do značné míry zanesen kmeny stromů mezi kterými se nebylo lehké proplést. Nakonec se jim to úspěšně podařilo i když si u toho docela zakalili vodu. Poté se vynořili na hladině obdobného jezera, jako před sifonem. Na první hlinitopísčité pláži odložili výstroj a vydali se dál na průzkum obrovské chodby. Její průměrná šířka se pohybovala okolo 15 m. Výška dosti kolísala. Nejvyšší místa dosahovala výšky 30 m. V chodbě se začala střídat jezera a suché pláže. Po zhruba 800 m se dno obrovské chodby začalo měnit v hromadu větších kamenů a po dosažení vzdálenosti 920 m se již borci museli otočit zpět za prvé pro nedostatek času a za druhé proto, že dno bylo plné gigantických bloků velikosti autobusu. Samotná chodba začala pomalu klesat. Nejvzdálenější dosažené místo dosahovalo šířky 20 m a výšky 30 m. S takovým profilem asi nebude chodba jen tak končit, i když člověk nikdy neví. Při návratu si ještě Honza stačil propíchnout holínku suchého obleku špičatou větví a tak se zpět kapku namočil. Naštěstí teplota vody je nějakých 10°C.
Nastala fáze balení materiálu a přesunu celé hromady blíže k východu. Pobrali jsme co se dalo a začali jsme se vracet do bivaku v Labirintu. Při telefonické relaci jsme se dozvěděli o dramatickém zvratu počasí na povrchu. Během našeho pobytu v zadních partiích spadla docela vydatná dávka srážek a na limnigrafu se zvedl v odpoledních hodinách průtok z 2 na 14 m3/s. V době naší relace už ale zase začala voda opadat a taktéž přes noc srážky nehrozili. Proto jsme se rozhodli nezmatkovat a v klidu přespat. Voda v jezerech naší povodňové chodby měla stále stejnou hladinu, což svědčilo o využití těchto povodňových cest až za zcela jiných dramatičtějších průtoků. V záloze jsme přes to měli únikovou cestu do Lojzova podoru, kde člověk může vystoupat až 120 m nad hladinu. Ráno jsme vše pobalili a vydali se na cestu zpět k Rece. Zprávy z povrchu hovořili o aktuálním průtoku 4 m3/s avšak v očekávání byly odpolední bouřky. Všechna jezera Rovu desetih jezer byla ve stejné úrovni jako předtím avšak řeka byla nastoupaná zhruba o metr. Naštěstí se skoro v celé délce 200 m dlouhého úseku jedná o klidnou hladinu, která je nejspíš držena nějakým skalním prahem sifonu. Nejtěžší úsek se nachází hned na začátku aktivního toku. Úsek zvaný Brzice lze přeložit jako peřeje. Z toho lze odvodit charakter proudění v těchto místech. Naštěstí jsme s touto variantou počítali a tak byl celý úsek na aktivu vystrojen 250 m dlouhým lanem. To pomohlo v místech největšího proudu a zvláště při kolmém překonávání proudu při přejezdu do Spodniho rovu. Vše jsme zvládli výborně. Pod propastí Saturn jsme se potkali s šestičlennou výpravou maďarů pod vedením Laszla Egriho. Vylíčili jsme jim dramatické okamžiky na Brzicích. Dlouze jsme debatovali o tom, jestli riskovat jejich odříznutí za Rekou. Nakonec jsme se rozhodli, že ještě den počkají na zlepšující se počasí. Maďaři si poté šli alespoň prohlédnout stav vody na řece. Družstvo potápěčů se pomalu přesunovalo pod vstupní propast, kde jsme zastihli velký liják padající vstupní šachtou a potkali jsme zde družstvo Kladeňáků, kteří se vraceli z úspěšné mise za sifonem v propasti Lentilka v Plánivském rovu. Za sifonem rozšířili úzký průlez v závalu a domapovali tak zbývající část jeskyně. Následovala spontální velkolepá oslava objevů v prostorách Zahodneho rovu. Naš milý Ivoš se postaral o nepřetržitý přísun svařáčku a tak byly objevy decentně zapity ještě v díře. Po delší přestávce jsme všichni vylezli bezpečně na povrch.
Dalšího rána byla předpověď o dost lepší a tak se maďaři vydali za Reku. Paradoxně byla ještě o 20 cm vyšší hladina, ale stateční maďaři se vrhli do peřejí na čluny a za zvuku trumpety s melodií Indiana Johnse vpluli na Penasto jezero. Ačkoliv byl maďarský tým smíšený z partnerských dvojic, odvedli za Rekou neuvěřitelný kus práce a všechen materiál z Cimermanova Rovu přetransportovali až do bivaku v Labirintu.
Povrchové družstvo si mezitím odpočinulo a ve čtvrtek navečer opět zalezlo do podzemí. V deset hodin dopoledne jsme se vystřídali s maďary u Reky a vyrazili jsme na akci kulový blesk. Naším úkolem bylo, dostat veškerý materiál z bivaku v Labirintu do bivaku u Saturnu. Tedy do vyššího patra. To se nám během pátečního dne podařilo. Dokonce jsme jednu várku potápěčského vybavení odtransportovali k vrátku pod vstupní propast. V sobotu jsme během dvou výprav dokončili transport materiálu a s velkou slávou odstrojili vstupní propast.
Povrchové družstvo mezitím umylo všechen vytažený materiál. Do nočních hodin pak trvala oslavná párty. V neděli pak odjeli i poslední účastnící expedice z Divači a šťastně dojeli domů.
Naše poděkování patří všem členům hlavní i přípravné expedice, kteří svým velkým nasazením přispěli k úspěšnému průběhu akce.
Expedici podpořil:
Expediční fond – organizovaný portálem Hedvabnastezka.cz – dar firmy Gumotex v hodnotě 5000 Kč
Výrobce lan Tendon – věnoval celkem 250 m statického lana, kterým byla již po několikáté vystrojena vstupní propast. Vlastnosti lana jsou stále perfektní. Můžeme jen doporučit.
Výrobce sušeného indiánské masa Jerky, které nám v bivaku moc chutnalo
Outdoorový obchod Alpsport a Pólo Kořán - stálá podpora expedic.
Kuba z Tartarosu zapůjčením akumulátoru k vrtačce a Libor Havlíček zapůjčením akumulátorů k vysílačce
Ostatní členové expedice, kteří svým větším či menším darem přispěli k bezproblémovému průběhu nízkonákladové expedice.
Vedoucí expedice: Petr Polák, Tomáš Roth
Členové expedice:
Viktor Ács, Kamilla Borzsák, David Čápek, Šárka Čechová, Václav Dobeš, László Egri, Honza Enčev, Pintér Gábor, Tomáš Gavlas, Jarek Gegor, Nelli Gémes, Petr Kapusta, Jaroslav Kladivo, Karel Kocourek, Pólo Kořán, Léňa Kociánová, Ivča Kosíková, Bohuslav Koutecký, Vladislav Lipták a Klára, Pepa Loh, Gábor Markó, Franci Musil, Radek Nejezchleb, Vojtěch Pazderka, Jindřich Pernica, Petr Polák, Míla Polívka, Hanka Polívková, Tomáš Prokeš, Pavlína Skafi Roháčková, Norbert Rojtos, Tomáš Roth, Pavel Říha, Emőke Szabó, Martin Škrobák a Vaki, Jirka Štěpánek, Sándor Tóth, Helča Vysoká a Ivo Záruba
Členové přípravné expedice:
Petr Celý, David Čápek, Tomáš Havelka, Vít „Kajman“ Kaman, Karel Kocourek, Sebastian Kovačič, Radek Nejezchleb, Vojtěch „Anděl“ Pazderka, Petr Polák, Tomáš Prokeš, Tomáš Roth, Lukáš Smetana a Jiří Štěpánek
Fotodokumentace:
Karel Kocourek, Petr Polák, Tomáš Roth, Ivo Záruba
|
![Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint]](cztxt/aktualne/jeskynni_system_reky.jpg)
