expedice Kačna jama 2011 - online expedice Kačna jama 2010 - online Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint] Gouffre Berger 2005 Expedice Romania 2004 Chrochtadlo - objev roku 2002
Nové objevy v Amatérské jeskyni
3D-VRML
Fotogalerie
Animované polygony
Monografie Amatérská jeskyně
Publikace Piková dáma - Spirálka
Plánivy.CZ - Kniha návštěv
Vítejte v plánivské Knize návštěv. Můžete si zde přečíst názory na naše stránky. Současně budeme rádi, zanecháte-li zde i váš názor.
Jarek Růžička16.10.2002, 20:19
O VESELÉM PETROVI Z HOLŠTEJNA
Poblíž zříceniny Holštejna, v hlubokých krasových údolích, se udála spousta příběhů. Jeden z nich vypráví o myslivci Petrovi, jenž žil na začátku 17. století.

Petr byl císařským myslivcem (dřív se tomu říkalo lesní adjunkt, nebo polesný nebo kdovíjak) a už jenom ta uniforma k němu lákala děvčata z širého okolí. Všimněte si, jak magický vliv má uniforma odjakživa na dívky, slečny, mladé, ale i starší dámy. A přitom je to vlastně jen pár metrů látky, nějaký ten knoflík a prýmek - řeklo by se laciné pozlátko. A často to jen pozlátko skutečně je, někdy i včetně toho vojáka uvnitř uniformy. Že by to dělalo muže mužnějším? Nebo dodávalo důvěryhodnosti jeho neuvěřitelným vypravováním z bitevní vřavy? Těžko říci. Tento fenomén uniformy zůstává trochu záhadný, iracionální, snad nepochopitelný. Ale je a existuje. Vraťme se však k našemu vypravování.

Petr byl císařským myslivcem (dřív se tomu říkalo lesní adjunkt, nebo polesný nebo kdovíjak) a už jenom ta uniforma k němu lákala děvčata z širého okolí. A byl to hoch i pohledný, měl za ušima i pod čepicí a hlavně byl neobyčejně veselý. Všemu se smál, s každým zažertoval, pro všechny měl vlídné slovo a úsměv. Vypravovalo se o jednom z jeho největších smíchů.

To bylo asi před rokem, když se ve vsi zastavili verbíři a lákali nezkušené chlapce na vojnu. Tehdy se sloužilo maličkost - asi 12 nebo 20 let. Celou tu dobu se armáda o chlapa starala, takže si mohl žít bez problémů. Co na tom, že se dlouho neviděl se svou Aničkou? Však za svého sloužení v různých městech a krajích poznal žen a dívek přehršle (viz předchozí úvaha o uniformách).

A tak verbíři chodili po vsích, opíjeli mladé hochy vínem slibujíce hory doly, hodně peněz, ženských, zážitků a vůbec společenského uznání. A zpití mládenci houfně podepisovali svůj ortel a příštího dne je čekalo takové vystřízlivění, že se z něj vzpamatovávali dalších 12 nebo 20 let.

Veselý Petr se tehdy také nechal pohostit. A že byl v pijatykách zběhlý, bez problémů zvládl tolik vína, co tři jiní dohromady a ještě se do sytosti najedl pečeného berana. Když už nešťastní verbíři chtěli po něm podpis a někteří z nich sahali po dýce, že Petra k dobrovolnému podpisu donutí, Petr jim ráčil oznámit, že je císařským myslivcem a odveden tedy býti nemůže. A začal se tak smát do jejich překvapených a zklamaných obličejů, že se smál a smál ještě čtrnáct dní. Ale že byl nejen veselý, ale i zdvořilý, tak jim aspoň za tu hostinu poděkoval.

Veselý Petr se životem doslova prosmával. Hodně se smál, když se kolem něj dívky točily, hodně se smál, když na něj tak hezky koukla svýma hlubokýma očima jistá Terezka Nesvadbová, hodně se smál, když ji poprvé pozval na rande za svou myslivnu a hodně se taky smál, když si před knězem řekli své "ano" společné cestě životem.

Žilo se jim v hájovně dobře. Petr stále žertoval, takže Terezce nevadilo, že spolu žijí na samotě - vždyť Petra bylo všude plno. Ale jak to v životě bývá a jak bystrý čtenář tuší, to veselí nemělo dlouhého trvání. A to proto, že začala třicetiletá válka. Tomuto kraji se sice vyhýbala, ale její důsledky se projevily. Bylo méně jídla, méně peněz, mužů taky jako by ubývalo.

A Petr už také tolik nežertoval. I když se mu stále říkalo "veselý", veselý už dávno nebyl. Darmo ho Terezka utěšovala, že bude líp, občas i sama zažertovala, ale Petr chodil s hlavou skloněnou, pohubl a už to byl jen stín toho výtečného chlapíka z dřívější doby.

A když pak se jednou dozvěděl, že je potřeba stále nových a nových vojáků a že asi budou rukovat i někteří císařští myslivci, byl úplně zdrcen. Seděl u stolu a zamyšleně škrábal nehtem po desce.

"Ale Petře, vždyť nebude tak zle. Jednou ta válka skončí," utěšovala ho Terezka, i když sama tomu moc nevěřila a bylo jí úzko.

"Prosím tě, vždyť víš, že je to třicetiletá válka, tak si spočítej, jak dlouho ještě bude trvat," utrhl se na ni Petr.

Terezka chvíli nevěděla, jestli mu má říci, aby na ni nebyl hubatý, nebo jen to, že je přece chlap, tak ať neskuhrá a raději něco udělá. Do ticha, které se rozhostilo, Petr náhle řekl rozhodně:

"Jdu do lesa. Třeba mě něco napadne."

Kéž by, pomyslela si Terezka, povzdychla a dala se do domácích prací, které teď byly všechny na ní.

Petr šel lesem, po pěšinách známých a v hlavě mu vířilo. Přemýšlel a přemýšlel, nic vymyslit nemohl. Takhle snad kdybych aspoň pár peněz měl, to už by se dalo něco dělat, uvažoval. Nějaké to jídlo by se sehnalo, třeba i vrchnost by se dala uplatit, abych na vojnu nemusel. Ano! To je ono! Peníze! Jedině peníze! Všechno na světě jde zařídit, jen mít dost peněz! Ale kde je vzít? Čert ví!

A jak takhle Petr uvažuje a k vrchu Holštejna se blíží, uvidí najednou černého zarostlého mužíka v havířském šatě.

"Bud' zdráv, Petře, nepotřebuješ náhodou něco peněz?" usmál se ten mužík a Petr tím byl tak zaskočen, že vůbec nic nechápal.

"Věděl bych o jednom pokladu, mimochodem je zakopaný támhle," ukázal cizinec k zřícenině Holštejna.

"Co za to?" vyhrkl Petr, kterému začalo pomalu svítat.

"Nic. Totiž - skoro nic. Přijď o půlnoci s lopatou. Budu tě čekat," usmál se mužík a byl tentam.

"Peníze, budou peníze," šeptal si u vytržení Petr a pádil domů. Tam Terezce stále cosi blábolil o půlnoci a černých havířích, až Terezka o něj dostala strach.

A ještě větší strach měla, když v jedenáct v noci Petr skutečně vyrazil s lopatou k Holštejnu. Bral to nejkratší cestou, však se v lese dobře vyznal. Pod hradbami už čekal cizinec.

"To je dobře, že jdeš," usmál se a v očích se mu divně zalesklo. To ale Petr nevnímal, jako omámený už slyšel cinkat zlaťáky.

"Pojď, musíme jít tam," ukázal mužík kamsi nahoru a vedl Petra mezi zbořen mi zdmi.

"Tady kopej," ukázal pak na zem a sám Petrovi pomáhal. Lopotili se s lopatou oba a práce ubývalo. Asi po půlhodině práce jim nad hlavami zakroužila bílá holubice. Petrovi to nebylo divné, dokonce ani když řekla Terezčiným hlasem:

"Petře, prosím tě, pojď rychle domů!"

Černý mužík se zle zamračil a Petr se po holubici ohnal lopatou. Kopali dál. Holubice zase zakroužila nad jejich hlavami:

"Petře, Petříčku, pro boží smilování, pojď hned domů!"

Černý mužík se zamračil a úplně zčernal a Petr šílený po penězích se zase ohnal lopatou a hnal holubici dobrých 200 metrů pryč. A kopali dál a usilovněji.

Holubice přilétla potřetí:

"Petře, můj muži, poslechni hlas své ženy a pojď domů, než bude pozdě!"

Černému muži zčernal i havířský oděv a tak se mračil, že se v dáli začalo blýskat. Petr zahodil lopatu, popadl pořádný kámen a hodil jej po té zatracené holubici. A že měl dobrou trefu, holubice za okamžik tloukla křídly v prachu na zemi a tak úpěnlivě zanaříkala Terezčiným hlasem, že to Petra konečně probralo.

"Ježíšmarjá, co jsem to proved?" chytil se za hlavu.

"Kopej, už to budeme mít, už jenom řeknu zaklínadlo a peníze budou naše!" naléhal mužík a černal tak, že ho v té tmě nebylo málem vidět.

"Co to vlastně říkala - holubička, ta holubička?" naříkal Petr a hlava mu třeštila.

"Že máš kopat," snažil se situaci mužík zachránit, ale marně.

"Zmiz, obludo pekelná," zařval náhle Petr, odstrčil havíře a s velmi podivným pocitem u srdce rychle utíkal do hájovny. Nad Holštejnem vypukla bouře a do burácení hromů se jako by ozýval vzteklý křik samotného Satana.

Petr vrazil do hájovny a zdrceně se zhroutil u postele své Terezky - ta právě umírala.

"Holubičko, moje holubičko, co jsem ti to udělal? Neumírej, to nesmíš!" polykal hořké slzy Petr, ale všechno marno. Terezka jen zašeptala:

"To je dobře, že ses vrátil, můj Petře," a vydechla naposled. Petr se zkroutil v bolestné křeči a pak vyběhl ven do bouře.

"Holubičko, moje holubičko, vrať se!" volal a volal tak ještě několik týdnů.

Potom ho vesničané vídávali, jak chodí s lopatou na Holštejn, zmateně přehazuje hromady hlíny a potom zase pobíhá po lese a honí holuby.

"Chudák, úplně se pomátl, to od té doby, co mu umřela žena," říkali si lidé a soucitně kývali hlavami. A kdyby tak tušili, jak to bylo doopravdy!

Petrovi však pomoci nebylo. Zanedlouho jeho trápení ukončila milosrdná smrt. Našli ho na Holštejně u čerstvě vykopané jámy, s lopatou v ruce. Vedle té jámy byla v hlíně namalovaná velká holubice. Jako od Picassa.

Ponaučení: Holubicím nikdy neubližuj - ani těm skutečným, ani těm symbolickým
Káča03.10.2002, 18:20
Nazdáreček jeskyňky, jsem opravdu potěšena vašimi stránkami. Potřebovala jsem něco najít a ehjle u Vás se mi to povedlo. Při tom sírčení na netu jsem našla jednu báseň od českého klasika a tak ji pro potěchu přepisuji. To jenom proto aby ty zimní večery nebyly tak dlouhé.
MORAVSKÝ KRAS
Skály se k sobě tulí
Punkva líbá modré květy pomněnce,
muži jsou z žuly,
ženy z vápence.
Skalnaté kopce stvořené pro kamzíky
protahují si nalomený vaz,
pod zemí houstne mléko na krápníky...
to je Moravský kras.
Vítězslav Nezval
1952
Ahojky Káča
Ondřej Rapant03.10.2002, 13:10
Nezbývá mi,než pochválit všechny,jež se podílejí na tvorbě tohohle webu!Prostě paráda....přehledné,graficky povedené,kvalitní náplň,atd,atd.....Fakt jo:)A taky bych rád řekl,že jsem příjemně překvapen rychlostí,s jakou mi bylo odpovězeno na moji žádost ohledně kontaktu na vaši skupinu.Ihned druhý den po ní se mi ozval Uli a zítra již jedu do Krasu......Děsne se těším:)Moc díky!
Helena Drápalová01.10.2002, 16:06
Zdavím všechny speleology, hlavě FanTomáška. Ráda jsem si přečetla poslední akci, jste fakt borci. Už se těším až tu propast najdete, už teď jsem pyšná, že vás znám.
Stránky jsou příjemně jednoduché a vzdušné. Fotky dělají hodně. Ahojte Helča
Ondřej Rapant24.09.2002, 13:35
ahoj, velmi mě zajímejí veškeré podzemní prostory a zvláště pak jeskyně, samozřejmě jsem již mnohokrát navštívil Moravský kras, také Slovenský kras (Silická planina a pod...),atd...veřejnosti přístupné jeskyně jsou sice nádherné,ale není to ono! procházet se ve společnosti průvodce a dalších čtyřiceti lidí prostory, jež přede mnou prošli tisíce lidí mě nijak zvlášť nenaplňují, rád bych se dostal do míst, kudy ještě lidská noha neprošla, byl bych velmi rád,kdybych se mohl blíže kontaktovat na vaši organizaci.......studuji v Brně,práce se nebojím,klaustrofobií také netrpím a mám již menší zkušenosti s lezením:))) Budu rád,pokud se mi ozvete...díky Ondra
Zápis zprávy do Knihy návštěv
Kolik je dvakrát dva? (ochrana proti spamu):

Jméno: (povinný údaj)
E-mail: (povinný údaj)
Zpráva: