![Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint]](cztxt/aktualne/jeskynni_system_reky.jpg)
Plánivy.CZ - Expedice, akce
| Expedice Črnělsko brezno (-1198 m) 1. - 10.9. 2000, Slovinsko, planina Goričica 01.11.2000 - >P< |
„Do jednoho zakalíme“. Ano, toto bylo heslo této akce. Museli jsme přitvrdit, jelikož už nestačilo být jenom „neustále mírně navátej“. Když jsme se sešli na poslední koordinační schůzce, nemohlo to dopadnout jinak. V počtu sedmi lidí vystrojit a udělat takovouhle jámu? A za týden? Když jsem ale viděl ty nadšené výrazy, ze kterých sršelo „jdem do toho“, bylo jasné, že v každém případě tato akce bude stát za to.
Expedice do systému Črnelsko brezno (-1198 m) se připravovala téměř 2 roky. Akce měla podle původního plánu proběhnout již v roce 1999. Protože však povolení od slovinského K.O.R.K.u (koordinační výbor pro výzkum kaninského krasu) i přes několikaměsíční intenzivní korespondenci přišlo až v den plánovaného odjezdu, akce se neuskutečnila. Ihned jsem začal vyřizovat povolení na další rok. Toto jsme obdrželi již včas. Našim cílem bylo sestoupit na dno systému Črnelsko brezno jeho nejvýše položeným vchodem – Veliko sbrego (2080 m n.m.). Systém má ještě další dva vchody – Pá e Volpe (1920 m n.m.) a Korova. V současné době je podle informací Italů cílem nejen zvětšení denivelace, ale i najít vchod do tohoto systému z italské strany. Po telefonickém rozhovoru se správcem jeskyně Robertem Antoninim jsme se dozvěděli mnoho důležitých informací. Roberto nám podrobně vylíčil stav vystrojení jeskyně, informace o bivacích, nebezpečných a orientačně náročných místech atd. Celá jeskyně je v současné době vystrojena lany a kotvením 10 let starým (od záchranné akce v roce 1990). Proto jsme se rozhodli použít naše vlastní lana. Kotvení jsme částečně plánovali použít stávající s tím, že nevěrohodně vypadající kotvení nahradíme naším. Podle Roberta je na celou jeskyni potřeba 1600 m lan a asi 150 kotvení. Kotvení jsou většinou vytvořena pomocí Spitů, zbývající část je provedena přirozeně. Bivaky měly být komfortně vybavené pro deset lidí. Pro jistotu jsme však měli připraveny kompletní bivakovací věci pro tři lidi, které jsme pak také využili v bivaku ve větvi Veliko Sbrego (-620 m). Komfortněji je možná vybaven II. Bivak, který se stal po objevení vchodu Korova frekventovanější. Roberto nám poslal faxem také technický plán jeskyně. Jak jsme později zjistili byl místy nepřesný a nepopisoval partie za II. Bivakem (-1000 m). I když většina partií jeskyně je protékána aktivním tokem (od –560 m), nehrozí zde nebezpečí zaplavení. Partie od –1000 m a níže jsou tvořeny mohutnějšími prostorami tvořené v labilních sutích a závalech. Kromě objektivního nebezpečí zařícení je zde i značně obtížná orientace. Právě tyto partie byly předmětem smrtelného úrazu v roce 1990.
Konečně je pátek 1.9. 18:00 a úderná část expedice konečně vyjíždí z Brna směr Itálie, Sella Nevea. Po troše cestovního chaosu bezprostředně po překročení rakouských hranic a policejní kontrole v Itálii usínáme na břehu jezera Lago di Predil. Každý přemýšlí o tom, jaký průběh bude mít následujících 7 dní. Co však každý ví je to, že to bude asi dost „na max“. Následující den odjíždíme do slovinského Bovce doplnit pohonné hmoty a vyřídit formality na policejní stanici. Odtud se přesunujeme už do Sella Nevea, jelikož lanovka z Bovce na kaninské plató je v rekonstrukci. U dolní stanice lanovky v Sella Nevea (1162 m n. m.) zabíráme značnou část místního parkoviště, kterého využíváme pro vybalování a třídění materiálu. Balíme také spelovaky s vystrojovacím materiálem do jeskyně tak, jak plánujeme, že budou v jeskyni použity. Máme v nich připraveno 1500m lan, 90 karabin všeho druhu, 40 plaket, lana na smyčky, nýtovací soupravu, týřidla, karbid, lékárny, spacáky, karimatky, vařiče, nádobí a potraviny do bivaku. Naše činnost vzbuzuje zvědavost u místních turistů.
Také nějaká italská expedice se toho dne vydává na jedno z krasových plat pokračovat v exploraci své propasti. Prohodíme spolu pár slov, ale je vidět, že každý má plnou hlavu vlastních starostí. Při smlouvání o nějakou slevu na vyvezení nás a materiálu nahoru nepomáhají ani připravené láhve „frýšopového“ napoleóna. Nakonec platíme normální jízdné 80 DM za celou expedici. Vypravili nám samostatnou kabinu a za vyvezení 8 osob, 8 batohů a dalších 10 transporťáků jsme s cenou pak byli velice spokojeni. Navíc další den provoz lanovky skončí a to, že si ušetříme 650 výškových metrů i při druhé vynášce, za to rozhodně stojí. Po poledni již máme všechen materiál shromážděný na horní stanici lanovky nedaleko chaty Rif. Gilberti (1850 m n.m.) a s první částí materiálu se vydáváme k sedlu Prevala (2067 m n.m.). Počasí se začíná zhoršovat, zatahuje se a začíná drobně pršet. Ze sedla pak dále pokračujeme asi půl druhé hodiny po horském chodníku až na planinu Goričica, kde se nachází vchod do systému. Je situován na vyvýšené plošině vlevo od turistické cesty vedoucí na vrchol Črnelské špice. Zde necháváme část speleomateriálu a jdeme ještě dále k našemu základnímu táboru. Základní tábor je tvořen štolou ve hřebeni mezi východní částí planiny Goričica a dolinou Možnica. Strop a stěny štoly jsou překryty igelitovými plachtami proti prosakující vodě. Je zde místa tak pro 4 lidi. Prostranství před štolou je částečně chráněno kamennou zídkou. Natahujeme nad ním plachtu abychom měli alespoň nějakou „společenskou místnost“ a dodali našemu základnímu táboru trochu útulnosti. Zbytek účastníků staví stany v okolí tábora. Večer domlouváme taktický plán sestupu. Zítra započne vystrojování vstupních vertikálních partií. Počasí je stále horší a horší. Usínáme a naše skromná obydlí jsou bičována prudkým deštěm. Nálada pomalu klesá…
Neděle 3.9.: V 11:00 zalézají do díry dvojice Němec, Pernica. Jejich úkolem je vystrojit horní polovinu vstupní vertikální části jeskyně která spadá do hloubky asi 600 m. Každý z nich má zavěšeny pod sebou dva spelovaky se 420 m lan. Dosahují hloubky asi 300 m a v 17:00 jsou už zpátky na povrchu. Mezitím zbytek expedice jde k horní stanici lanovky pro zbývajících 10 transporťáků. V táboře jako hlídka zůstává Tomáš Roth, který přechází chřipku lehčího typu. Ještě týž den večer ve 20:30 jde dvojice Polák a Roth pokračovat ve vystrojování. Berou 380 m lan a část věcí do I. bivaku, zejména vaření, potraviny a karbid. Hlavním cílem je dostat se do bivaku a zjistit, jak je vybaven. Po 12 hodinách dvojice vystoupila na povrch. Vstupní část jeskyně tvoří úzké puklinové šachty. Druhý úzký průlez (-110 m) ústí do první mohutnější studny P90, do které musíme doslova vypadnout. Za ní následují další studny kterými rychle nabíráme hloubku. Studna P50 v hloubce 370 m ústí na mohutném a rozlámaném skalním prahu, za kterým se již vyhoupneme do nejhlubší studny P170. Tato dosahuje ve své střední části šíře až 30 m. Po nekonečném slaňování, kdy dosáhneme protější stěny studny již brzy dosahujeme rovného dna tvořeného sutí. Zde také začíná vydatněji pršet. Odtud pokračujeme dále užší puklinou do blátivé P40. Dále pokračuje úzká a vysoká puklinová chodba. Za další P40 ze stropu chodby vydatně prší. Na jejím dně již zastihujeme aktivní tok. Další studna P 20 s nádherným vodopádem a v dalším postupu musíme překonat dva traverzy nad jezery. Oba jsou vystrojeny starými lany. První jezero se dá obejít opatrně po jeho okraji. Druhé jezero – Lago Tripoli - je asi 10 m dlouhé a hluboké a je nutné jej přelézt po natažených fixech. Za jezerem již pokračujeme mohutnější chodbou po aktivním toku až k I. bivaku. I. bivak je tvořen malým stanem ze svázaných izofólií. Je položen asi 20 cm nad aktivním tokem v prostornější chodbě a nese stopy občasného zaplavování. Kapacita je 3 osoby. Na šňůrách natažených u stropu chodby byly pověšeny tři karimatky, 1 hrnec a jedna lžíce.
Pondělí 4.9.: Tempo je zatím dobré. I když počasí na povrchu je stále dost hrozné, hlavně večer, neztrácíme motivaci. Po zjištění, že v bivaku nejsou žádné spacáky, musíme obětovat vlastní. V pořadí třetí postupující skupina je už bude potřebovat a zbytek expedice – Motyčka a Matuška přijdou s dalšími spacáky až zítra večer. Dopoledne tedy vyráží do „jámy“ třetí skupina ve složení Maštalíř, Sirotek. Ve 13:00 začínají sestupovat. Mají sebou 440 m lan, které by měli vystačit až ke studni Pozzo della Finestra (-900 m). V 17:00 za třetí skupinou vyráží dvojice Kaman a Pernica se zbytkem materiálu. Maštalíř a Sirotek v 16:30 dosahují I. bivaku. V dalším úseku začínají vystrojovat. Ukázalo se, že technický plánek není zase tak moc přesný a začínají se dostávat s lany „do skluzu“. V Sala Kugy (-820 m) čekají na čtvrtou skupinu, od které berou další materiál a vystrojují ještě Pozzo del Freezer (-860 m). Je 23:00. Všichni toho mají už dost, jelikož pasáže za I. bivakem jsou již velmi členité a hloubka se zde nabírá velice těžce. Zanechávají zde zbytek materiálu a obrací se na zpáteční cestu.
Úterý 5.9.: V základním táboře zatím netrpělivě čekáme na kluky až vylezou z „díry“. Kam se dostali? Jak to tam vypadá? Jsou v pohodě? Třetí skupina se vrací ve 13:00. Zvěstují nám situaci. Konstatujeme, že jsme proti plánu trochu pozadu jak s postupem, tak i s materiálem. Trochu nás hřeje, že většina materiálu je již upotřebena, jelikož jeho hlavní část pohltí především první polovina systému. Dvojice Pernica a Kaman se rozhodují v 9:00 zabivakovat v I. bivaku. Po dvou hodinách „klepání kosy“ se rozhodují k návratu na povrch, kterého dosahují v 18:00. Večer také z doliny přichází dvojice Motyčka a Matuška s dalšími potravinami a spacáky. Všichni společně rokujeme a spřádáme taktický plán. Zítra musíme vynaložit maximální úsilí k dosažení dna. Je nutné taky myslet na vytažení všeho materiálu z jeskyně, abychom mohli v neděli sestoupit. Shodujeme se na tom, že dna už asi nedosáhneme a také musíme začít s odstrojováním. Do jeskyně půjdou dvě skupiny. Pátá skupina bude pokračovat ve vystrojování a bude se snažit dosáhnout co nejvzdálenějšího místa v systému. Cestou zpět odstrojí vše až po kaňon Aqualung (-975m). Šestá skupina pak bude pokračovat v odstrojování a pořídí fotodokumentaci.
Středa 6.9.: Pátá skupina ve složení Němec a Polák prostupují vchodem v 10:30. I. bivaku dosahují ve 13:00. Z bivakem se dostáváme do členitějších partií tzv. Kaňonu. Aktivní tok je nutno rozporem volně nadlézt do vyšší polohy kaňonu. Za Kaňonem se dostáváme do fosilních partií jeskyně. Opouštíme aktivní tok. Prostory jsou značně chaotické, převážně vyplněné sedimenty. Několika, maximálně 20 m hlubokými studnami pomalu nabíráme hloubku. V jednom výrazně vodorovném úseku na konci chodby je nutno prolézt přízemní průlez do vedlejší paralelní chodby. Touto se vracíme jakoby zpět a dostaneme se na začátek hlinitého svahu (Risalita) 50 m dlouhého, po kterém vystoupáme na jeho vrchol. Někde v těchto místech je odbočka do větve Pá e Volpe – pozor na orientaci. Z vrcholu svahu již pohodlně dojdeme až k temné „gigaprostoře“ Sala Galaxica (-760m). Šedesátimetrovým slaněním podél stěny prostory, která je jedinou odrazovou plochou jakéhokoliv světla, sestoupíme na dno tvořené velkými skalními bloky, pod nimiž je opět slyšet aktivní tok. Odtud pronikáme dále a úzkou zabahněnou puklinou P15 sestoupíme do pěkného vodního kaňonu a aktivním tokem. Kaňon se překonává ve vyšší poloze volně nebo pomocí lanových traverzů a ústí mohutným vodopádem do další ohromné prostory – Sala Kugy. Voda se řítí s ohlušujícím rachotem do padesátimetrové hloubky. Vodopád se obchází zprava. Cílem je dostat se na šikmou skalní polici v pravé stěně a sestoupit po ní pomalu až na dno. Pozor při vystrojování - odpadnutí z police znamená se nepříjemně vykoupat ve vodopádu! Je 15:00.
Z Kugy se dostaneme k členité studni Pozzo del Freezer, kterou protahuje opravdu značně ledový průvan. Za Freezerem se musíme držen stále dna kaňonu a pokračovat po aktivním toku. Kaňon je místy velmi úzký a ostrý tak, že se jím musíme doslova prorvat. Kaňon je zakončen studnou P24, nad kterou je značka od Italů při dosažení tohoto místa 24.9.1989. V mapě je toto místo nesprávně označeno nad studnou Pozzo della Finestra! Slaněním dosáhneme jedné z nejkrásnějších vodních partií jeskyně - Rio Kubo. Jedná se o asi 100 m dlouhou pasáž protékanou již menší říčkou. Místy dno prostorné chodby mizí v modrozelených hlubinách. Nejsou zde žádné lanové traverzy, říčka se brodí, případně se obchází po kraji řečiště. Blížíme se k hučícímu vodopádu, který se ohromnou rychlostí řítí do studny P30 Pozzo della Finestra. Tato studna byla mezníkem při výzkumu Italy v roce 1989, skončila zde i česká expedice v r. 1994 pro zvýšený vodní stav. Voda mizí někde na dně studny v oblacích vodní tříště a celý výjev připomíná mohutnou turbínu. Všechna kotvení v této studni jsou demontována. Musíme tedy instalovat vlastní. 17:30. Voda nepříjemně padá za krk a opravdu nevím, kudy dál vede cesta. Jestli přímo do té turbíny, tak to si dáme. Po 10 m sestupu se dostáváme na hranu převisu pod nímž nás další kotvení a lanový fix odtahují bokem od vodopádu. Aktivní tok se tady obchází horní patrem. Zpočátku mírně stoupáme po skalnaté plotně, potom slaníme dvě studny (P20 a P35) a ocitáme se v partii Gallerie del Santo Sevitoal. Tato vodní část je asi nejkrásnější v celé jeskyni. Gotické prostory s modrými hlubokými hrnci průměru 4-5 m a průzračnou vodou skýtají vytoužený pocit sebeuspokojení z podzemní nádhery. Opatrně obcházíme vodní hrnce nad úžasnými vodními hlubinami z jedné kobky do druhé. Galerie končí kratším stupněm který nás přivádí do největšího kaňonu systému – Aqualung. Do Aqualungu vcházíme v 19:30. Kaňon je dlouhý asi 250 m. Dosahuje šíře 0,75 - 2 m a výšky přes 10 m. Část se leze v horní poloze, ale většinou jdeme v mělké vodě po krásně vodou erodovaném dně. Facety na stěnách svědčí o rychlých prouděních vody. Za zvýšených vodních stavu zde vodní hladina dosahuje až 5 m! Na konci Aqualungu v pravé stěně musíme 4 m vylézt na rozsáhlou skalní polici ve větší prostoře. Na posledním laně, které ještě těsně nade dnem P25 (-1000 m) musíme nadstavit stávajícím, dosahujeme dna, po kterém teče aktivní tok. Měla by to být poslední studna před II. bivakem. S lany jsme trochu v deficitu, jelikož jsme museli vystrojit studny, které v technickém plánu vůbec nebyly uvedeny. Stoupáme po táhlém suťovém svahu. Jaké bylo naše zklamání, když se před námi objevil jícen nějaké další studny. I když nás zajímalo, jak vypadá II. bivak, po 10 let starém laně se nám rozhodně jít dál nechtělo. Nejkrásnější partie jeskyně byly již za námi. Je 21:30 a my se vydáváme k návratu.
Čtvrtek 7.9.: O půlnoci jsme již v Sala Kugy a potkáváme skupinu Matuška, Motyčka, Roth jak právě fotografují horní část vodopádu. Líčíme jim situaci, upozorňujeme na orientačně obtížná a náročná místa. I. bivaku dosahujeme v 5:00 značně unaveni a promočeni. Zalézáme do spacáků a snažíme se usnout. V 8:00 přichází Tomáš Roth, který se vracel z Freezeru. Mezitím Matuška a Motyčka dosahují Aqualungu a postupně odstrojují jeskyni až po Galaxicu. Ve 13:00 nás budí v bivaku. Nastává výměna spáčů a dvojice Němec, Polák se v 15:30 vydává k návratu na povrch. Jde to dosti ztuha. I po 8 hodinovém odpočinku jsme se v podstatě vůbec nezregenerovali. Pod P90 potkáváme skupinu Sirotek, Pernica, Kaman, Maštalíř (vstup v 19:30), kteří jdou odstrojovat další části jeskyně. Vylézáme ve 21:30 a narvané a tisíckrát smýkané „pingle“ už nemůžeme ani vidět. Pátek 8.9.: Kaman a Maštalíř berou v bivaku speleovaky a ihned se vracejí zpět. Sirotek a Pernica přicházejí s velice dobrým časem z Galaxici zpět do bivaku přesně o půlnoci. Dohánějí skupinu před nimi a společně v 6:00 vystupují na povrch. Skupina Matuška, Motyčka a Roth si vysluhují přezdívku „expediční spáči“, jelikož je jim v bivaku viditelně dobře. Stali se držiteli pobytového rekordu v jeskyni s časem 50 hodin. Tomáš zlomil také svůj osobní spací rekord, jelikož dokázal setrvat v hibernačním stádiu plných 24 hodin. Na povrch vystupují v 19:00 a my jsme už měli strach, aby se jim na závěr ještě něco zlého nepřihodilo. Dnes také náš expediční šerpa Džery snesl první část materiálu do Sella Nevea.
V sobotu jdou postupně do jeskyně Sirotek, Maštalíř, Matuška, Motyčka, Němec a Polák, aby „zlikvidovali“ bivak a odstrojili vstupní část propasti. Večer je již vše soustředěno na povrchu a pod „šapitó“ v základním táboře se odehrává závěrečné bujaré veselí. I když všem se nepodařilo dosáhnout nejvzdálenějšího, nejhlubšího nebo jim zůstala skryta vysněná místa v jeskyni, nikdo toho nelitoval. Sdělovali jsme si navzájem svoje silné zážitky ze sestupu. Kdo si kde roztrhl overal či rozpáral holínky, kde mrzl a kde zabloudil, co bylo akční a co pohoda. Na této akci také padlo mnoho osobních rekordů jak hloubkových. tak i časových. Každý dosáhl svého uspokojení.
V neděli uklízíme základní tábor. Zahořel ozdravný oheň, my balíme batohy, vrháme pár pohledů směrem k Črnelské Špici a pomalu sestupujeme dolů do údolí k Sella Nevea. Ještě závěrečné foto s hromadami materiálu a po pravdě rádi se vydáváme na cestu domů. Na závěr bych chtěl sumarizovat některá fakta pro případné následovníky. Ukázalo se, že 1600 m lan rozhodně nebude stačit k sestupu na dno. Cesta v jeskyni je označena očazenými značkami a šipkami zejména na orientačně klíčových místech. Správný směr indikuje také telefonní kabel, který vede až do II. bivaku. Rozhodně se nedá spoléhat na stará lana, protože ačkoliv se zdají být na pohled zachovalá, velmi často jsou podřená. Občas je použito přírodní kotvení, takže doporučuji vzít s sebou zásobu smyček. Pokud jsou natažené lanové traverzy přes jezera, člověk se při troše opatrnosti nenamočí ani si nenabere do gumáků v celém průběhu průstupu. Po jeskyni jsou různě rozmístěny nouzové balíky s karbidem, ale je dobré se spoléhat na svoje vlastní zásoby. Voda je od základního tábora vzdálená asi 10 min cesty po turistickém chodníku, kde vyvěrá ze skalní stěny. Poděkování patří všem, kteří pomohli tuto expedici zrealizovat. Zvláštní poděkování patří sdružení Kóta 1000 za zapůjčení vystrojovacího materiálů, nádobí a bivakovacích potřeb. Dále také Tomáši Džerymu Pavelkovi za pomoc při povrchovém transportu materiálu a Oldřichu Pavoukovi Štosovi za cenné informace.
|
Komentář