Plánivy.CZ - stránky ZO ČSS 6-19 Plánivy

English version

Doporučujeme

Jeskynní systém Řeky - prezentace [9MB - PowerPoint]

Plánivy.CZ - Expedice, akce

Podzimní objevy v Kačmě!!!!
26.-30.9. 2018
23.11.2018 - FanTomáš

A je to opět tady! Kačma znovu pustila. Jak tomu tak bylo i v minulosti, stalo se to během revizního průzkumu konce známé odbočky zvané Kokodrili, která se nachází v přítokové části Kačne jamy na úrovni aktivního řečiště v pasážích Novi Deli za Ogabným jezerem.

Jako malou rekapitulaci si dovolím uvést, že se hlavní historické objevy udály v letech 1889, kdy český rodák Anton Hanke zorganizoval spuštění Gregora Žiberny na dno propasti a v následných letech za pomocí vytvořené feraty ve vstupní propasti objevili hlavní gigantické prostory horního patra jeskyně bez nalezení pokračování na aktiv Reky. Po druhé světové válce došlo po čase k určité renesanci výzkumu, kdy mezi sebou soupeřili Italové a Slovinci, komu se podaří prvnímu objevit Reku. Úspěch se připisuje slovinským jeskyňářům z Logatce, kteří roku 1972 objevili křižovatku chodeb – Peščeni dvoranu a Logaški rov, odkud se propastí Saturn spustili do Spodniho rovu, kde byl nalezen aktiv Reky, který přitékal z 500 m dlouhého Škocjanského kanálu z přítokového sifonu. Odtok směrem po proudu po pár stech metrech nadobro skončil v podzemním závalu, nicméně povodňové patro tehdy probádali po Cimermanov rov. V roce 1992 se do jeskyně vrátila nová generace Logateckých jeskyňářů, kteří se pokusili nalézt cestu proti proudu Reky na konci Škocjanského kanálu (údajně zde lezli i komíny). A nakonec se vrátili zpět do vyššího patra, kde v nejnižším místě Peščeni dvorany proplavali sifon Ogabného jezera a po patnácti metrech se vynořili v dalším obrovském pokračování, tentokrát s přítokovou částí Reky (včetně odbočky Kokodrili). Přítoková větev končila sifonem v prostorách nad 20 m vysokým vodopádem. Přístup do těchto míst byl omezen zejména komplikovaným lezením kaňonu vzhůru a také proto, že voda vždy jak naschvál potrhala ponechaná lana pro chystané potápěčské expedice. Do těchto prostor se v roce 2004 napojili z Brezna treh generací naši kamarádi z klubu Gregora Žiberny z Divači a kruh se uzavřel. V současné době se intenzivně snaží o potápěčské propojení se Škocjanskými jamami a my všichni doufáme, že se i díky naší spolupráci podaří tento sen opět přivést na svět! Snad již v roce 2019!

Ale zpět k naší poslední expedici. Na podzim roku 2018, konkrétně 26.-30.9. jsme naplánovali akci zaměřenou na lezení okna na konci chodby Kokodrili, jež vytipovali Sebo a Pavel Kubálek na sklonku letní akce. Motivace byla velká, jelikož se odspodu jevilo, že chodba nad koncovým sifonem pokračuje ve výšce 8 m horizontálním pokračováním. Navíc byl ve spodní chodbě cítit výrazný chladný průvan, která evidentně přicházel odněkud z horních pater. Expedice byla naplánována v duchu osvědčené taktiky, kdy den předem vyrazí podpůrné družstvo, které vystrojí vstupní propast a osadí vrátek. Tentokrát jsme k tomu přidali i transport podstatné části materiálu do bivaku v Peščeni dvoraně. Problém byl v tom, že nám na poslední chvíli onemocněl Jéňa a s bolavým kolenem nejel ani Sebo a tak jsme přípravu museli zvládnout jen ve dvou – Pavel Kubálek v jeskyni zvaný Cingrlátko a já. Vzhledem k tomu, že nebyl čas věci předem balit, museli jsme si s tím hrát několik hodin u vstupu.

Čas běžel neuvěřitelně rychle. Navíc bylo příjemné babí léto a do jeskyně se skoro až nechtělo. Pocit zodpovědnosti za dobře rozjetou expedici nás však popostrkával blíže a blíže k ústí velké černé díry. Konečně sjel dolů obrovský hrozen báglů a my začali strojit. Není důležité v kolik, to se stydím napsat, ale nakonec jsme stanuli na dně u té ohromné hromady 7mi báglů a začali se škrabat za uchem, jak to všechno přenosíme do bivaku za sedmero horami a sedmero řekami.... Zvolili jsme taktiku postupného přesouvání, abychom se psychicky jen přibližovali do cíle. Většina báglů byla výživná a tak se není co divit, že jeden podoveral nezůstal suchý. Dost nám pomohli 3 nachystané traverzy pod Ponvicí. Zejména když jsme použili tandem kladku, tak šlo vše jak na drátkách.

Kolem půlnoci jsme se do bivaku skutečně dostali a šli spát prakticky bez večeře, protože nezbyly síly na vaření. Ráno nebo spíš dopoledne v pátek to bylo veselejší a tak jsme se v klidu najedli a nachystali k vyrážce za Ogabno jezero. V duších nás hřál pocit, že se k nám každou chvíli připojí větší část zbytku expedice: Helča, Pepa a Jirka jedoucí z Prahy a Ivča s Dejvem, kteří přistoupili v Brně. O půl dvanácté jsme však již nečekali a vyrazili foukat člun na Ogabno jezero. Za ním nám zbylo 5 těžkých báglů. Přesouvali jsme se zvolna do zadních částí. Stále s nadějí, že nás už ti lumpíci přece musí dohnat. V obrovské dvoraně Slepe Ekipe jsme udělali rekognoskaci terénu, zda by nešlo dolů k Rece slanit jinou propastí než prvním breznem Treh Janezov, ale nic lepšího jsme nenašli. Začali jsme přidělávat kotvení, vystrojovat, až jsme nakonec stanuli dole u řeky a lumpíci pořád nikde. Nafouknuli jsme člun, vystrojili svah k Rece udělali revizi materiálu na lezení a začali přemítat, kde můžou být ti lumpící tak dlouho.

Mixoval se v nás pocit touhy pokračovat dál do objevů, když už jsme to sem všechno dotáhli a pocit strachu o naše kamarády, zda se jim něco po cestě nestalo, nebo zda neměli nějakou poruchu. A tak jsme ještě chvilku debatovali zda jít alespoň nakouknout pod komín, když tu náhle začala přicházet dolů s průvanem z Brezna treh Janezov vůně dámského parfému. S úlevou jsme se dohókali na 5 lumpíků nad námi a expedice byla opět nastartována v plné síle. Zvláště po veselých historkách objasňujících rekordní příjezd do Divači v 5 hodin ráno atd.

S pocitem dobře odvedené práce a úspěšně nastartované expedice jsem se ponořil do přemítání na břehu, zatímco ostatní vyrazili za Reku. Ivča s Helčou se jeli do Krokodýlů na otočku mrknout na lezbu a pak se mnou vyrazily do horního patra sbírat odpad do pytlů. Jirka, Pavel, Dejv a Pepa byly posláni na krutopřísnou objevnou akci. V zadních partiích Krokodýlů se rozhodlo, že se nepoleze zcela zadní okno, ale blíže ke vstupu se nabízelo k lezení výrazné okno nad nímž bylo černo. Jirka se chopil vrtačky

a za chvilku již ve výšce 8 až 10 m osazoval v horní chodbě kotvení pro přístupové lano pro ostatní. Je to tam! Valí to dál! Kluci vzrušeně začali prozkoumávat nové metry objeveného horizontu.

Situace se začala vyvíjet nadějně, když se chodba po prvních metrech rozdělila na několik zajímavých pokračování.

Rozkaz zněl jasně, projít co nejvíc z nových prostor a donést zejména paměťové náčrtky, které budou motivací pro další akci. Pravá větev přešla po několika metrech v chodbu s jezery. Hlavní směr pokračování vedl do leva, kde se freatická chodba průměrů 2 až 5 metrů klikatila stále dál a dál. Cestou byly nacházeny různé komíny, které bude třeba zkoumat příště. Chodba se po cca 150 m rozdělila. Do kopce vedla slepá odbočka s úzkým průlezem do koncového dómku. Druhá možnost byla skryta v 8 m hluboké užší propástce, která šla slézt na volno až do hloubky 6 m, kde se rozevírala do širší pukliny zcela zalité jezerem. Zde to kluci otočili a vydali se s pocitem dobře odvedené práce nahoru do vyššího patra, kde jsme se všichni kolem půlnoci potkali a vymysleli další strategický plán.
Bylo nezbytné využít soboty k další úderné akci. Problém byl v tom, že se měl stihnout výlez z jeskyně kolem 19té hodiny, jelikož jsme se chtěli potkat s našimi slovinskými kamarády. A tak jsme naplánovali, že v sobotu půjde dozadu útočná trojka s plánovaným výlezem kolem půlnoci a zbylí 4 budou transportovat ven již nepotřebný materiál a pytle s odpadem.

Do bivaku jsme dorazili ve dvě hodiny v noci. Nicméně co by to bylo za expedici bez pořádné oslavy a tak kromě objevů jsme slavili i Pepovi narozky

a Helčiny narozky a nakonec narozky i všech ostatních, protože každej má přece jednou za rok narozeniny, tak proč je v Kačmě neoslavit:-) Spát se šlo nejspíš až o půl čvtrté. Přesně nevím, ale už byla určitě tma.

Vstávejte lenoši, kdopak vám vzal peřiny – to sem tentokrát zpíval jen díky pevné vůli. Jinak se mi vůbec vstávat nechtělo a ostatním taky ne. Důležité je, že jsme kolem poledního vypravili Pavla, Jirku a Pepu do objevů a v klidu začali balit přebytečné věci. Báglů bylo tradičně víc jak nosičů, takže jsme opět ocenili Kocourovi lanovky na Ponvicích! Pod Vstupní propast jsme dorazili někdy kolem půl šesté večer, takže jsme byli na dobré cestě vše stihnout. Vyfárali jsme nahoru a tam nás už čekal náš kamarád Bogdy (organizátor čištění Škocjanských jam v roce 2017) s uvařeným svařákem.

Vytáhli jsme těžký hrozen batohů a následovali Bogdyho do kempu u Divašky jamy. Zde pro nás spolu s Iztokem a Borutem připravili milé překvapení v podobě výborné večeře! Jediné co kazilo atmosféru byla vlezlá zima, která se do nás postupně zakusovala. Kolem jedenácté jsme se s kamarády rozloučili a šli ke Vstupní propasti čekat na kluky. Naštěstí už byli skoro nahoře a tak jsme jim pomohli odnést věci. Kolem tradiční půlnoci jsme byli v klubu a na oblíbené Silent párty jsme se dozvídali další zážitky z objevů.

Kluci si tentokrát vzali sebou menší tescočlun a zatímco Pavel klikal vepředu základní polygon do Dista a dělal první fotky z objevů, Jirka s Pepou slezli do propástky, nafoukli člun a jeli vstříc objevům.

Jezero bylo relativně úzké a tak boky člunu celkem dřely. Za jezerem nechali člun a omámeni objevitelskou vášní uháněli dál do objevů. Meandrující a mírně stoupající chodbou šli dál a dál až do míst, kde se freatická chodba změnila ve větší dómy s výškou až 15 m a se strmě spadajícím dnem. Po svahu dolů slezli cca 10 m a stanuli v nejnižším místě, kde z dalšího pokračování přitékal výrazný potok a mizel vodopádem v černé propasti hluboké minimálně 20 m. Na tuto výzvu samozřejmě nebyli kluci připraveni a tak šli alespoň prozkoumat přítokový meandr. Ten byl po 100 m přehražen jezerem, nad nímž je nízký strop. Tedy možnost explorace příště v neoprenu! Borci se po hodině vrátili před jezero a našli tam rozčarovaného Pavla, který doufal, že se pro něj zpoza jezera vrátí dřív. Nabídka pro cestu za jezero s Pavlem byla z časových důvodů odmítnuta a tak se šlo bádat ještě do pravostranné větve těsně u vylezeného okna. Ukázalo se, že tato nižší chodba plná jezer nakonec ústí do prvního horizontu ve vystrojeném Breznu treh Janezov. Odbočka je skryta za nevábným jezírkem, kam se nikomu zřejmě nechtělo a i když sem prvoobjevitelé při mapování soustavy tří propastí zřejmě nakoukli, pokračování bylo opomenuto a tudíž neobjeveno. Aneb co není na mapě, není objeveno.

Touto cestou se tudíž otevřela možnost přístupu do objevů nezávisle na aktivu Reky. Nutno podotknout, že jako přístupová cesta to není až tak luxusní trasa a je spíš efektivnější jít to ideálně v sucháčích.

Z objevů byl nakonec udělán paměťový náčrt, který je nutné brát s rezervou, jelikož se chodby značně klikatili a tudíž není směrově odladěný.

Dle Jirky valí nové prostory proti toku Reky. Mě ale příjde logičtější, když by chodba fungovala jako přepadová chodba vedoucí do hlavní chodby Reky přístupné od Brzic – do Škocjanského kanálu. Přítok vody by pak mohl být neprobádaný odtok vod z pasáže Divaška sramota. Pochopitelně, že to jsou zatím všechno teorie, které se ověří po regulerním zaměření. Jedno je jisté, že pouhým propojením známých prostor by se namapovalo minimálně půl kilometru nových prostor, nicméně v chodbách se skrývá ještě plno nenavštívených odboček a komínů, které mohou přinést další překvapení.

Nezbývá než se co nejdřív vypravit do Slovinska! Nejbližší plánovaná expedice by měla proběhnout hned po novém roce, abychom se svolením redakční rady stihli objevy prezentovat ve Speleofóru. Tak neváhejte, bude to takový pěkný začátek magického roku 2019, kdy se chystají v Kačmě velké věci!

Za fotodokumentaci je třeba poděkovat Helči a Pavlovi.
Za pohoštění Bogdymu, Borutovi a Iztokovi!
A za účast na krutopřísné expedici pak Helči Vysoké, Pepovi Lukešovi, Jirkovi Štěpánkovi, Dejvovi Strouhalovi, Ivči Kosíkové a hlavně Pavlovi Kubálkovi, který tam se mnou blbnul o den dýl. Díky kamarádi, bylo to s vámi jako pokaždé nezapomenutelné!